Minulost

Tak dlouho tě znám,
do věků minulých musela bych jít a být vědmou,
abych našla konce tvého počátku.
Jsi starší než mé vědomí,
jsi matkou mého svědomí,
jež stvořeno bylo, abych pochopila.

Tak krutá se mi zdáš,
a přece jsou chvíle, kdy nevěřím tomu, co vím
a do snů tě uzavírám, i když bdím.
Chci věřit, že ses mi jen zdála,
že pouhou noční můrou je ta skála,
kterou nosím s sebou na zádech.

Tak těžká se mi zdáš,
jsi chobotnice naplněná rtutí
a já s chutí přesekla bych každé tvoje rameno,
kdyby jich nebylo na tisíce.
Dávno dohoří má svíce
a já sotva z polovice zbavím se tvých odporných chapadel.

Jak silná jsi a já tak slabá,
jsi můj stín a nikdy se tě nezbavím, to vím,
jsi mé dvojče o pár vteřin starší, nebo je to o sto let?
Nebo o pár milionů, když se tvořil svět?
Vždy jsi byla první, jen to pochopit,
spojeny jsme poutem, jež nelze vykoupit.
Tys zakopla a mne to zabolelo,
jsme jedna bytost, jedno tělo,
každou tvou vinu já musím zaplatit.

Tolik toho víš, tak málo tě znám,
jsi moje zrcadlo, před kterým utíkám.
A tak se někdy ptám, proč vlastně se tě bojím,
vždyť rány, co jsem dostala, se dávno hojí
a vše krásné, co se stalo a na co vzpomínám,
to jsi byla také ty, i takovou tě znám.
Jsi vlastně žena mnoha tváří
a moudrost, co z nich září
mi předáš, když tě požádám.

Jsem náhle šťastná, když tě poznávám,
jsi moje studna, z které chodím pít,
když znavena jsem neschopností pochopit, jak žít.
Držíš mne za ruku, když prodírám se houštím svého svědomí,
a každý balvan na cestě je vlastně kamínek
do velkolepé mozaiky mých vzpomínek
a já náhle tuším, jaká jsem.

Jsem asi ráda, že jsme spolu,
už nejsi přízrak, co mě mučí,
jsi sestra, jež mě učí prvním krůčkům na mé cestě poznání.
Když se tak na sebe dívám v zrcadle pravdy,
které mi nastavuješ,
já nevidím svatozář, a ta tvář, která se mi v mlze objevuje,
a o které mi říkáš, že je moje, ta bez iluze skutečná,
se už na mne směje,
už ji možná i ráda mám.

Jak náhle lehká se mi zdáš, jak mi pomáháš,
a jak je dobré tohle vědět,
že není nutné jenom sedět a čekat,
až někdo jiný dopíše můj scénář života.
Vždyť stačí znát jen námět, jen těch pár vět,
co dostala jsem za úkol, abych mohla pokračovat.
Bez tebe bych zapomněla, ,
kudy jsem šla a co jsem se dozvěděla
a už vůbec bych nevěděla,
kde nemohu a nesmím chybovat.

Tak dobře tě už, lásko, znám,
jsi tím, co jsem žila a vším, co jsem kdy vytvořila.
Neměla jsem ani zdání, jakou moc má vzpomínání,
jak a kudy šla jsem svými životy,
vždy za sebou a vedle sebe, já a ty,
to já jsem stále o krok dále a blíž k budoucnosti
a ty o krok za mnou, už jsi minulostí,
jsi moje dílo, jsi moje dítě,
to já vytvářím tě každým okamžikem,
který prožívám.
červen 2001