Modlitba pro Alenu

Otče můj, odpusť, že neříkám ti náš,
jsi mé soukromí, má jistota, kterou rozdáváš, jsi moje vědomí,
jsi vším, co mám, a co svým srdcem poznávám.

Jsi v každé buňce mého těla, jsi neúprosná střela mého svědomí,
jsi vším, co vidět smím, i tím, co nevidím.

Jsem člověk a ty jsi Existence Nejvyšší,
mně je Země domovem a tobě vesmír nestačí,
my spojeni jsme poutem Stvořitele, skrze mne ty hledáš lidský obraz svůj.

Otče můj, jsi láska sama, jsi nositelem zákonů a opředen jsi moudrostí,
skrze syny své a dcery jsi i člověkem a znáš předivo lidských slabostí.

Moudří lidé vědí, že si do života nesu osud svůj,
a když ho přijmu bez boje a bez zbytečných gest,
oni vědí, že existují miliony cest, a můj dluh, že bude vyrovnán.

Stává se mi, že mé srdce bránu otevře, a do svého nitra propadnu se na pár chvil,
abych i já věděla, a já to vím, že sama svou cestu uvidím.

Jsou to chvíle nejsladší, neseš mě Otče v náručí,
mé těžké tělo, jako by nic nevážilo, tvé světlo se spojí se světlem mým,
a já se bez protestů tvé vůli podřídím.

Odpusť mi, Otče můj, že se rouhám, ale jsou i jiné chvíle, a mně se nechce žít,
bezradná jsem na cestě, a nevím, jak mám jít.

Myšlenky mě matou a svádí, neumím je ovládnout, jiné děsí mě a nutí poslechnout,
scénáře mé mysli jsou obsazeny strachem, a já sevřena do ocelových pout,
nemohu dýchat, nemohu se hnout.

Mysl má je zraněná, a vše, co se děje, ona ve zlé proměňuje,
co se jednou stalo, že se opakuje,
ona tvoří závěje strachu a boří ostrůvky naděje, kterou jsem cestou posbírala,
důvěru v sebe mi vzala a chce, abych pouze přežívala.

Bála jsem se a stále bojím, že v osudových zkouškách neobstojím,
já stále hledám vinu svou.

Pomoz mi Otče, najít sílu, abych přijímala vše, co přichází,
dovol ať spoutaná mysl má se uzdravuje,
pomoz mi, abych uvěřila, že je to karma moje a vůle tvá,
že můj lidský život smysl má,
že je krásné žít,
že je všechno, jak má být.