Moje anima

Jsi růže nebo trn má královno? Jsi příslib jara nebo návrat zimních dnů?
Jsi poupě při rozbřesku nebo noční můra snů,
do nichž jsem tě uzavřela před světem?
Možná jsi květem z krve mého těla, nebo jsi bludička, jež mne svádět měla,
nebo jen stín, kterým bys chtěla připomenout mi svou přítomnost.

Procházela jsi mými sny a já tě nevnímala,
možná nechtěla jsem se ptát,
kdo je ta žena, která mi vchází do mých vizí, ta žena, co je mi tak cizí,
co svými úsměvy dráždí moje svědomí a ze spánku budí i moje vědomí,
každou noc, když o ní sním.

Kdo vlastně jsi, ty masko mnoha tváří,
proč jsem nevěděla, že tě mám a v sobě nosím, a proč tě tak málo znám,
že to jsi ty, kvůli které se sobě vysmívám,
že vím, i když se do zrcadla nedívám,
proč snad každý, aniž chtěl, zraňoval mne a opouštěl,
po celý můj život, kam se podívám.

Není to tak dávno, jen pár let, to ještě nebyl osamělý ten můj svět,
tehdy znamenala sladká rána, že jsem ctěna a milována.
Neznala jsem tě a nevěděla, že právě ty jsi květem mého těla,
že ta mocná síla někde pramenila, že oděna láskou jsi mě navštívila a pohladila
mé srdce plné hořkosti

Maminko má, odpusť, že jsem netušila, jaká bytost ve mně celé roky žila,
že i ji jsi se mnou porodila, tu krásnou dceru plnou milosti a lásky,
a já, že ve zlosti nad svým osudem, protože byla přeludem,
naplnila jsem se nevděčností, zavrhla jsem ji a zapudila,
z mého srdce i z mého těla.

Čas od času se objevila, vstoupila do snu, sladká jako víla,
jako přítelkyně a já si všimla jejích úst rozesmátých láskou,
neznala půst její tvář a zář jen znásobila nezřízený smích,
smála se za mne svými ústy místo mých,
a já to byla, nepřipravena, abych pochopila,
že je to můj stín, který potkávám.

Nedala jsem jí čas, aby promluvila, zničila jsem ji dřív, než můj vnitřní učitel
stačil mi sdělit, že to není nepřítel,
její smavá ústa se mi zdála maskou, její srdce jen skála zahalená láskou,
v celé té něžné tváři skrytá síla mě k smrti vyděsila
a já se bála i probudit.

Když jsem tehdy vstala po té hrůzné noci, vyčerpaná a zbavena zlé moci,
kterou měla, ale to jsem nevěděla,
že ona je můj obraz, i když bdím, že mi jen ukazuje, co já nevidím,
že o sobě nechci pravdu znát, abych mohla tu svou roli dobře hrát
a bát se nebýt obětí.

Jsi květ mé růže moje královno a trnová koruna, co nás obě zdobí
už není symbol zloby, ani bolestí, je pouhou ochranou a šperkem pro štěstí.
Patříme k sobě lásko moje, jsi můj stín a já srdce tvoje,
i když jsem ti úsměv vzala a stařenou tě ve snu udělala,
já napravit se to pokusím.

A dnes ráno, náhle jsem to uviděla, krásná katedrála se stala z mého těla.
Já provdala jsem tě má Popelko za mého krále, jenž v sále mého srdce vládne,
svatební smlouvu jsem podepsala, a za Vás jsem řekla svoje „ano“,
to ráno, jež se smutné zdálo, a tak se stalo,
že mé rány zhojeny a vaše ruce Bohem spojeny
a srdce mé je naplněno láskou.